Jak jsme překládali Starý zákon

(Série článků Miloše Biče o průběhu překladu Starého zákona uveřejňovaná v Bulletinu ČBS v letech 1995-2000)

Obsah:

Začátky

Pro milovníky Kralické bible bylo těžké smířit se s myšlenkou, že by se od ní měli odloučit a přijmout nový překlad Písma sv. Volání po novém přetlumočení biblické zvěsti však neodbytně sílilo a vnější tlak ze strany oficiální vládní politiky nepřímo tyto touhy posiloval. Začala vyrůstat mládež,pro kterou Bible byla knihou zapečetěnou a nesrozumitelnou. Církev na mladé lidi ztrácela vliv a rodinné prostředí přečasto nedokázalo účinně čelit vnějším vlivům. Odpovědní teologové nemohli před danou situací natrvalo zavírat oči.

Po dlouhých a úmorných rozhovorech se konečně v lednu r. 1961 rozhodlo několik kazatelů Českobratrské církve evangelické odvážit se pokusu o nový překlad Starého zákona z původního hebrejského textu do současné češtiny. Z předcházejících rozhovorů a průzkumných studií (od r. 1951) dospěli k přesvědčení,že by nebylo správné násilnými zásahy do kralického textu chtít jej uchovat za každou cenu. I Němci, kteří po staletí houževnatě lpěli (a lpějí) na vylepšovaném Lutherově překladu, si konečně začali klást otázku, zda ještě mají právo nejnovější revizi své Bible nadále vydávat pod jménem Lutherovým. A kralický překlad také už slouží plných čtyři sta let! Vývoj češtiny se vlivem protireformace a germanizace značně pozdržel, ale neznatelně se jazyk přesto vyvíjel a nemluvíme dnes už řečí svých otců před čtyřmi staletími. Jen jeden příklad: Čteme např. v evangeliích, jak Ježíš kázal zástupům, a když domluvil, nikdo se ho "nesměl otázat". Proč? Neslyšíme nic o nějakém zákazu. Přes původní řecký text se však dozvíme, že se nikdo "neosmělil" promluvit. Tak mocným dojmem zapůsobilo kázání na posluchače. Takových míst, kde místo "směli" čteme dnes "osmělili se, odvážili se", je více, ve Starém i Novém zákoně.

Když jsme se rozhodli pokusit se o nový překlad, vybrali jsme si hned "První knihu Mojžíšovu" s příběhy praotců izraelských, protože patří k nejznámějším a příběhy se vykládají už nejmenším dětem. Usoudili jsme, že její překlad i výklad nám připraví nejmenší těžkosti. Přípravou prvních kapitol byl pověřen bratr M. H., známý svou pečlivou přípravou každého projevu, u kterého nikdo nepochyboval o tom, že jeho příspěvek bude možno přijmout bez vážnějších zásahů a úprav. Rozhodli jsme ovšem, že překlad doprovodí i výkladem. Bylo nám totiž jasné, že se práce na Starém zákoně nutně protáhne na léta a že by bylo nezodpovědné nezachycovat aspoň nejzákladnější výsledky rozhovorů písemně. Časem by se tak sešel vhodný materiál ke komentářům k jednotlivým knihám SZ. Ale jaké bylo naše překvapení, když jsme se sešli nad výsledkem jeho práce. Zdůrazňuji, že to byla vzorně připravená práce, za kterou by byl vděčen každý náš sbor při své biblické hodině. Ne tak teologové. Úprava překladu byla snadná, šlo o nepatrné změny ve vyjadřování. Těžší to bylo s výkladem, ačkoli jsme předpokládali, že právě u tak známého textu žádné problémy nevyvstanou. Nemůžeme se zde pustit do podrobností, vždyť jsme nakonec pracovali na Genesi (1 Mojž.) plných pět let. Rozrostli jsme se mezitím na překladatelskou komisi o 27 členech ze 6 církví a bylo nutno účastníky řádně zaškolit. Z práce na Gn se tak stalo prostě školení s mnohou kritikou, ale je nutno zdůraznit, že vytrvali všichni a nikdo své místo dotčen neopustil. Jen příkladem uveďme tři oddílky, které nám daly pěkně zabrat:

1. "I učinil Hospodin Bůh člověka z prachu země" (Gn 2,7) je text tak známý, že se kazatelé nad ním naprosto nepozastavují. Stačí otevřít si Bibli v jakémkoli známém jazyku a setkáme se tam v podstatě se stejným pojetím. Jenže my jsme vycházeli z hebrejštiny a tam nestojí předložka "z" u prachu, nýbrž u země. Doslovný překlad tedy zní: "I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země". A to je něco docela jiného. (Kraličtí v poznámkách k uvedenému verši uvádějí: "z prachu země" H. prach ze země, t. z trupele, jílu.) Pro nás vyvstala otázka: smíme si dovolit takový zásah do tradice? Především to znamenalo řádně se začíst do textu ve všech jeho jazykově dostupných podobách. Ukázalo se, že řecká Septuaginta, nejstarší známý překlad hebrejské Tóry, toto pojetí ještě nezná. Teprve latinská Vulgáta, zřejmě pod vlivem antických bájí, se uchýlila k představě Boha jako hrnčíře modelujícího člověka z hlíny. Nedbá, že není řeč o hlíně, nýbrž o prachu, ze kterého se nic modelovat nedá. Pod vlivem Vulgáty i Luther převzal "hroudu hlíny" a vypustil "prach", zatímco Kraličtí "prach" podrželi, ačkoli tu žádný ani nemohl být. V novém překladu čteme ve verši 6.: "Jen záplava vystupovala ze země a napájela celý zemský povrch" oproti kralickému: "A (aniž) pára vystupovala z země...," Vysvětlení tohoto rozdílu najde laskavý čtenář v příslušném komentáři. Protože jsme neměli ve své republice nikoho, komu bychom mohli svůj problém předložit, napsal jsem německé pojednání "Vom Geheimnis und Wunder der Schöpfung" (1959; česky nemohlo vyjít) a anglicky "The Theology of The Biblical Creation Epic" (1963/64) a v cizině to někdo četl! Když v r. 1977 vyšel ve Vatikánu Pentateuchus jako první díl revize Vulgáty, tzv. Neovulgáty, našli jsme tam s úžasem i radostí,že Gn 2,7 tam v latině zní doslovně jako v našem českém ekumenickém překladu. Kupodivu však čeští vydavatelé Jeruzalémské bible toto nové oficiální stanovisko své církve nevzali na vědomí.

2. Svůdce podle Kralických našeptával ženě:"Budete jako bohové, vědouce dobré i zlé (Gn 3,5), podle ČEPu však: "Budete jako Bůh znát dobré i zlé". Rozumíme plachosti Kralických, kteří odmítali ve své pokoře jakýkoli náznak nároku na bohorovnost, ale nejde o to, pokládáme-li my takové nároky za odsouzeníhodné. Hebrejský text sice připouští i překlad "bohové" (výraz elóhím je možno chápat v jednotném i množném čísle), ale bohové nejsou nic a bylo by to divné přání, být jako nic. Luther neváhal říci naplno:"ihr werdet wie Gott sein" a také my v novém překladu: "Budete jako Bůh" a budete chtít sami rozhodovat o tom, co je dobré a co zlé. Kam až to lidstvo vedené takovými bohorovnými titány dopracuje, ukazují nám dějiny i naše doba.

3. Zhřešivší člověk místo aby se stal bohorovným, procitne a vidí svou ubohost. Stojí tu ve své nahotě. "Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi" (3,7). V poznámce pod čarou k tomuto verši čteme: "V pozadí je představa, že fíkovník je strom obývaný démony. Člověk, který ztratil Boha, propadá temným mocnostem smrti. Proto Bůh člověku tuto jeho `ochranu` bere (v. 21)". Křesťanské umění však od nejstarších časů dosazuje do této scény jabloň místo fíkovníku. I nad takovými detaily jsme se při své práci zamýšleli. A vysvětlení: Fíkovník pokládali za strom smrti staří Orientálci. Když se křesťanství rozšířilo do zemí ovládaných Římem, našlo vhodný výraz pro tyto představy v obrazu jabloně. Naprosto přitom nešlo o botaniku, ale o jedinečnou slovní hříčku, kterou ovšem už nechápali ani Germáni, ani Slované,když s křesťanstvím přijímali i římské výtvarné projevy. Latinsky znamená malus, malum (s krátkým a) zlý, zlo nebo (s dlouhým a) jabloň, jablko. Člověk, který zatoužil po plodu ze zakázaného stromu, zradil Boha, propadl zlu a odsoudil se ke smrti. Těchto několik příkladů poskytuje vhled do naší dílny, ukazuje, jak jsme se zamýšleli nad každým slovem a snažili se vniknout do myšlení těch starých svědků víry, ať už k nám promlouvají slovy nebo obrazy, a snažili se vytěžit z biblické zvěsti co nejvíc a přitom nic nepřidat, ale ani neubrat. V příštích číslech se obeznámíme s dalšími podrobnostmi naší práce.

Účast církví

Když jsme si ověřili, že jsme schopni překládat Starý zákon z hebrejštiny do češtiny, přistoupili jsme k nezbytným přípravným pracím. Nebylo toho málo. Bylo třeba dohodnout se na pracovních zásadách, zajistit si místnost pro společná zasedání, promyslet úhradu výdajů, protože jsme se nechtěli obracet na církev, pokud nebudeme schopni předložit viditelné výsledky, a leccos dalšího, především opatření nutné literatury. Nejjednodušší bylo stanovit si pracovní zásady, protože by závisely jen od nás. Všem nám bylo jasné, že práce potrvá léta a snad se ani nedočkáme vytištění. To znamenalo připravit text, na kterém by nebylo třeba v krátké době něco měnit. Po zkušenostech s prvními pokusy jsme se nechtěli spolehnout na schopnosti a znalosti jedince. Rozhodli jsme se proto, že každý předloží svou přípravu (překlad i výklad)dvěma koreferentům. Ti celý oddíl projdou a případně opraví a doplní. Takto upravený elaborát se opíše s tolika průklepy, aby jej mohli dostat všichni členové komise (bylo nás zprvu osm) a ti si připraví své připomínky do společné schůze. Tam se rozhodovalo kolektivně o konečné podob jak překladu, tak i výkladu. Přitom platila zásada: sporné otázky nebudeme řešit hlasováním, protože i menšina může mít pravdu. To jsme dodržovali, přestože jsme se záhy rozrostli do ekumenické šíře 27 zástupců šesti církví, a i když leckdy diskuse zabíraly hodně času, než jsme dosáhli jednomyslnosti.

Další starostí byla úhrada výloh, cestovného a stravného. O přenocování se každý postaral sám. Protože jsme v první době nechtěli nikoho žádat o příspěvek, sečetli jsme prostě všechny výlohy a rozdělili je rovným dílem, takže účastník z Hodonína nebo od Chebu platil stejně jako Pražák. Komenského evangelická bohoslovecká fakulta nám umožnila stravovat se v Jirchářích ve studentském semináři za ceny, jaké platili studenti. To bylo velmi cenné. Černou kávu po obědě, aby nás osvěžila, jsme si ovšem kupovali a připravovali zvlášť. Při této praxi jsme zůstali, i když se základna komise postupně ekumenicky rozšířila. Naše práce se přirozeně nedaly utajit a tady musím vděčně vzpomenout seniora Českobratrské církve evangelické (dále ČCE) Horáckého seniorátu Václava Kejře, jenž nabídl farářům ze svého seniorátu, kteří dojížděli, že jim přispěje na cestné, a nám doporučil, abychom se obrátili přímo na synodní radu ČCE o finanční podporu. Rád bych i tady poděkoval synodní radě, že nám nikdy nevyčetla, když jsme rozpočet překročili, a že mlčky souhlasila s našimi ekumenickými výlohami. Když se později ustavila Ekumenická rada církví a začala pečovat o novozákonní skupinu, uchýlili jsme se i my starozákoníci pod její ochranná křídla.

Nejtěžší problém, který nám od počátku působil starosti, byla potřebná literatura. Přirozeně jsme všichni měli své knihovny a někteří i velmi dobré, ale každému někde něco scházelo. Doma se to koupit nedalo, z veřejných knihoven,i z univerzitní, byla za vlády komunistické strany náboženská literatura odstraněna, včetně hebrejských slovníků, které beztak byly jen německé nebo anglické. Českého nebylo nic! Znamenalo to především si připravit pomocný hebrejsko-český slovník, abychom překládali pokud možno konkordantně, aspoň u základních theologických pojmů. A tu nám nečekaně přišla pomoc ze zahraničí. Naše fakulta díky autoritě našeho děkana prof. J. L. Hromádky už po leta směla udržovat přátelské styky s cizími fakultami a církvemi. Od r. 1956 opětovně k nám přijížděli mj. zástupci Církevního bratrstva Porýnské evangelické církve, zajímali se o naši práci i o naše potřeby. Jako proděkan jsem s nimi přicházel hodně do styku a sblížil se s far. M. Rohkrämerem. Když jsem mu vyprávěl o našich starostech s literaturou, nejen projevil o věc zájem, ale rozvířil ve své církvi pomocnou kampaň, že jsme si mohli dopsat o cokoli vyšlého kdekoli a v jakékoli řeči. Skromně jsme počítali s jedním exemplářem příslušné knihy, ale on vždy poslal balíky knih, aby měl každý svou. Za tak velkorysou pomoc nemůžeme být ani dost vděčni, zvláště v době, kdy se u nás nad každou náboženskou činností snášela temná noc a knihy se ničily. Tímto sdělením jsme ovšem poněkud předstihli popisované začátky.

Tehdy nás zaměstnávala i otázka, kde se k práci budeme scházet. Jednou možností byl můj kabinet na fakultě, ale ten jsem sdílel s prof. J. B. Součkem a F. M. Dobiášem, takže jsme si překáželi, když oni měli návštěvu nebo zkoušeli. Výhodnější byla malá posluchárna v Jirchářích ve dny, kdy se tam nepřednášelo, a nakonec jsme našli útočiště v přízemní klubovně budovy synodní rady. A není nad dobré nápady. Pokud jsme se sjížděli jednou měsíčně na dva dny do Prahy, znamenalo to pokaždé i stěhování knih a mnohé nepohodlí. Proto přišli někteří bratří na nápad, že bychom se o školních prázdninách mohli nastěhovat na celý týden do některého sboru, využít tam volné třídy ve staré evangelické škole a pracovat bez uklízení a přenášení knih. Kupodivu nebyla nouze o pozvání: Opatov, Libice, Lysá n/Labem, Polička, Dvůr Králové, Brno II., ale i Litoměřice, kde podmínky nebyly tak ideální, aj. Plzni jsme se dokonce museli omluvit, protože to bylo poněkud z ruky a také časově nám to nevycházelo. Sbory nám poskytly prostředí a klid k práci, my jsme pilně pracovali od rána do večera, s krátkou polední přestávkou, od pondělka do soboty. Ubytováni jsme byli v rodinách, sestry nám připravovaly společné obědy a večeře a my jsme se hostitelům odvděčovali večerními besedami a biblickými hodinami. Byla to vítaná příležitost předkládat prostým členům církve výsledky naší práce, vyslechnout jejich připomínky a ověřovat si, že nový překlad bude přijat kladně aspoň v ČCE. Vedle toho jsme ovšem konali různé přednášky a výklady o své práci i v řadě dalších církví a jsme hluboce vděčni za všechny modlitby, kterými nás mnozí po všechna ta léta provázeli a podpírali, když nemohli jinak přiložit ruku k dílu.

Nečekaná podpora

V cizině je zvykem připravované nové překlady určené širší veřejnosti vydat nejprve jako zkušební tisk, ke kterému je možno se vyjádřit, než se stanoví jeho konečná podoba. Takovou možnost jsme my neměli, ale šlo nám o to, abychom měli přece jen souhlas věřících, pro které jsme pracovali. Ukázalo se totiž záhy, že nevystačíme s kralickým slovníkem. Např. výraz "bezbožník" jsme nahradili "svévolníkem", protože hebrejské rášá` neoznačuje toho, kdo popírá existenci Boha, ale kdo neuznává jeho svrchovanost a nedbá jeho vůle. Nebo pro hebrejské gój jsme zvolili přesnější překlad "pronárod" místo příliš kladného výrazu "národ", pro který má ostatně hebrejština jiné označení. Někde jsme dokonce byli nuceni revidovat kralický překlad, např. u Izákova požehnání Ezauovi (Gn 27,39) nebo u Hospodinova soudu nad Edómem (Abd v. 19). Porovnejte oba překlady i vysvětlení v komentářích. Podařilo se nám získat tři sešity Theologické přílohy Křesťanské revue (1962 č. 1, 1963 č. 2 a 1964 č. 2) a uveřejnit v nich překlad a výklad (zestručněný) oddílu Gn 1-19. Později jsme přišli i o tuto možnost, ale r. 1980 jsme se v Kostnických jiskrách znovu přihlásili o slovo volnou řadou studií "Čteme v novém překladu", věnovanou různým starozákonním oddílům, abychom objasnili a zdůvodnili výsledky své práce.

Mezitím jsme však dokončili překlad a výklad Genese (1. Mojž.) a zadali rukopis "Knižnímu dohledu" (= cenzuře, ale to se nesmělo říkat) církevního odboru při ministerstvu kultury. Byl to běžný postup pro získání státního souhlasu k tisku náboženské literatury. Psal se rok 1966 a my jsme pokračovali ve zpracování tzv. "Malých proroků" (Ozeáš - Malachiáš), pořád ještě v rámci svého "školení". Práce už šla rychleji a přiblížilo se "Pražské jaro". S abdikací presidenta Novotného a nástupem Alexandra Dubčeka na scénu veřejného života začal v zemi nový život. Na vedoucích místech se změnili lidé a "cenzorem" se stal Ladislav Prokůpek. Současně se ukázala aspoň poupata a začaly rašit první květy našeho dialogu s komunisty. L. Prokůpek se ochotně zapojoval, a dokonce se zúčastnil i několika zahraničních cest, při kterých se sblížil s br. Mir. Heryánem. To byl podnět k útoku. Když jsme ho žádali o povolení k tisku Genese, přiznal se, že věci vůbec nerozumí (byl sklářský dělník), ale dal se br. Heryánem přesvědčit, že mohou text spolu projít. A výsledek: podepsal rukopis a kniha vyšla r. 1968. U Malých proroků už problémy nebyly a vyšly také r. 1968. Ledy byly prolomeny a cesta pro další svazky "Starého zákona, překladu s výkladem" byla volná.

Objevila se však nová překážka: papír. Pro první dva svazky vyšlé r. 1968 měl dr. František Laichter v "Kalichu" papír věnovaný skotskou presbyterní církví na tisk Biblické konkordance (Bič -Souček, 1954-1967). Jenže zásoby nebyly nepřeberné, a když teď měly církve přispět ze svého malého přídělu, začaly problémy. Jediná ČCE tuto oběť byla ochotna přinášet, ale ovšem ne každý rok. Žádali jsme ostatní církve, aby se ujaly aspoň jednoho svazku, ty větší celého svazku a menší společně. Náš hlas však byl hlasem volajícího na poušti. Míjely roky, kdy jsme nevydali nic, ale neustávali jsme v práci. Po zákroku "bratrských" armád u nás v srpnu 1868 se situace dokonce zhoršila natolik, že ministerstvo kultury nám zakázalo přijmout pomoc ze zahraničí, kterou u Biblické konkordance velkoryse povolilo. Nesměli jsme přijmout ani papír, ani peníze, ačkoli právě ty by přišly státní pokladně vhod. Blížil se rok 1979, rok čtyřstého výročí vydání prvního dílu kralické Šestidílky. Šlo o výročí tak významné, že se dokonce uvažovalo o jeho zařazení do světových výročí UNESCO. Ovšem názory mohou být různé. Ministerstvo kultury v čele se soudruhem ministrem Klusákem usoudilo, že Bible je jen náboženská kniha a za takovou poctu nestojí. O tom, jak s její pomocí naši buditelé křísili po období nejhorší protireformace a s ní spojené germanizace zvláště měst náš jazyk k novému životu, že ona udržela jazyk skupin našich pobělohorských emigrantů po naše dny a že tvořila živou spojku s evangelickými Slováky, na ministerstvu zřejmě nevěděli. Zkrátka: připomínka Kralické bible byla ze seznamu UNESCO škrtnuta - a my jsme usilovali o to, právě k tomuto výročí dokončit svůj překlad.

Postoj ministerstva kultury ovšem byl jen součástí celkového politického vývoje v naší republice a zesíleného tlaku na církve. Lidé "Pražského jara" byli z vedoucích míst odstraněni, mezi nimi i L. Prokůpek. Nám však bylo jasno, že budeme ve své práci pokračovat. Ještě než se "normalizace" rozjela naplno, vyšly nám další dva svazky (Joz-Sd-Rt 1969 a Ezd-Neh-Est 1970). Pak nastala přestávka do r. 1974, ale potom vycházel téměř každý rok jeden svazek a r. 1984 jsme dokončili svou komentářovou řadu, první v našich dějinách vůbec. Svou ochrannou ruku nad námi po celou dobu držel nový ředitel Státního úřadu pro věci církevní (SÚC) Karel Knobloch, který jako prodloužená ruka ministerstva kultury byl pověřen dohledem nad veškerým církevním tiskem. Po léta jsem s ním byl za naši překladatelskou komisi v přímém osobním styku a nemohu jinak, než vzdát mu upřímný dík za jeho porozumění pro naše úsilí. Odebral nám starost o získání papíru. Pochopil, že se těžko dočkáme pomoci od církví, a opatřil nám mimokontingentní papír každého roku na jeden svazek komentáře. A když jsme dodali překlad celé Bible, nedbal na rozhodnutí ministerstva a se zdůvodněním, že jde o akci UNESCO, získal pro nás papír na stotisícový náklad, opatřil tiskárnu v Českém Těšíně, kde se Bible tiskly už za Rakouska-Uherska, povolil tisk, a dokonce nám umožnil, abychom průběžně jezdili dělat korektury do tiskárny. O první vydání r. 1979 byl takový zájem, že si tiskaři hned na místě rozebrali 300 výtisků a celý náklad byl rozebrán v několika týdnech. Druhé vydání nám ovšem povolit nemohl (bylo by mnoho náboženské literatury najednou), ale doporučil nám obrátit se na Biblické společnosti ve Stuttgartu o pomoc. Nové, fotomechanicky zmenšené vydání bylo bezplatně zhotoveno v Holandsku a darem zasláno do Prahy se souhlasem SÚC. Nevyzpytatelné jsou cesty Boží.

Zásada: Věrný překlad

V jedné věci jsme byli naprosto jednomyslní hned od počátku. Budeme se při překladu bezpodmínečně držet hebrejského textu. Věděli jsme, že některá místa jsou těžko přeložitelná a že už nejstarší překlady nejrůznějším způsobem text upravovaly. Z německých překladů a komentářů, kterými jsme se všichni za studií nejčastěji zabývali, nám bylo známo, že každý, kdo se sz textem jakkoli zabýval, se cítil oprávněn do textu svévolně zasahovat a "vylepšovat" jej podle vlastního dobrozdání. My jsme se naproti tomu drželi zásady, že ti staří opisovači a tradenti patrně uměli hebrejsky lépe nežli my a nějak museli textu rozumět. Jistě, dopouštěli se při opisování také chyb. To je lidské a nezabrání v tom nikomu ani nejpřísnější předpisy a ustanovení. O tom však zde nemůžeme podrobněji pojednávat, a proto odkazuji na svoje fakultní skriptum "Radostná zvěst SZ" (1. vyd. 1980, 2. vyd. 1983/4). Přesto je nutno zachovat ke starým tradentům co největší důvěru a u sporných míst se nejprve ptát, jak jim oni asi rozuměli. Ověřili jsme si v průběhu práce, že nejednou takové "temné" místo nečekaně vrhne jasný paprsek světla na celý kontext. Na to se v cizině dosud stále zapomíná a také badatelé tak na slovo vzatí, jako byli autoři tzv. "Jeruzalémské Bible", která postupně nyní vychází i česky, si přečasto usnadňovali práci tím, že místo obtížnějšího hebrejského znění zachycovali septuagintní uhlazenější text a nejvýš v poznámce pod čarou podali překlad původního hebrejského textu a případné vysvětlivky.

Poučné pro nás bylo srovnávat také různá vydání téhož překladu. I Kraličtí "ponapravovali" svůj překlad od jednoho vydání k druhému. Stačí porovnat znění Šestidílky s posledním vydáním z r. 1613, abychom si uvědomili, že bychom dnes určitě neužívali tohoto vydání, kdyby protireformace nebyla znemožnila českým evangelíkům pokračovat v díle otců. Ale také nevíme, zda by synové předali svým synům dílo otců bez vlastních rušivých zásahů. Uveďme si příkladem jen jednu změnu, k níž došlo v Lutherově Bibli při jejích nesčetných korekturách. Čteme např. v Iz 63,9 ve vydání z r. 1936: "Wer sie ängstete, der ängstete ihn auch...", přibližně ve stejném smyslu jako u Kralických: "Ve všelikém soužení jejich i on měl soužení". Naproti tomu revize z r. 1965 navrhuje: "Nicht ein Engel und nicht ein Bote...", čte tedy za hebrejské ír II. írI.(posel). My jsme se souhlasně s Kralickými přidrželi írII."soužení", protože Kraličtí mezi sebou měli znamenité hebraisty, zvláště bratra Helice, proselytu z Poznaně, dobře obeznámeného s rabínskou učeností. Jiný příklad, jak novější revize pozměnila původní text i smysl, nám poskytuje slovenský luterský překlad Žalmů. V prvém vydání připojeném k "Nové smluve" z r. 1952 čteme v Ž 2,12 "Ľubajte Syna", shodně s kralickým "Líbejte syna", ale v revidovaném znění připojeném k "Nové zmluve" z r. 1968 stojí: "ľubajte Mu nohy" (v.11). Jde tu o konjekturu prof. Bertholeta, kdy přeskupením souhlásek (přirozeně s upravenou výslovností) získal domněle lepší text a zbavil se sporného výrazu "bar" za "syn" (místo hebrejského běžného tvaru ben). Je pravda, že už Septuaginta a Vulgáta aramejský výraz bar všelijak odstraňovaly, ale o líbání nohou nevěděly. Nepokládali jsme za nutné vžité pojetí násilně měnit jen na základě pouhého dohadu, byť i geniálního.

Mohl bych přirozeně uvést mnohé příklady, kdy bylo nezbytné - a často velmi nesnadné - se rozhodovat mezi různými možnými nebo jen předpokládanými významy různých pojmů. Bylo nutno vycházet z předpokladu, že zvláště v oblasti kultické prodělal Izrael nejednu změnu. V nejstarších dobách, kdy ještě z Písma sv. neměl nic zachyceno písemně, se ve své bohoslužebné praxi příliš nelišil od svého okolí. S různými názvy obětí apod. se setkáváme ještě až v kartážských nápisech z římského období. Neudiví proto ani, že se např. "prorok" Ámos označuje stejným výrazem jako moábský král Méša (2Kr 3,4 srov. Am 1,1). Septuaginta výraz nóqéd, původně haruspex, drobopravec, nechala nepřeložený, protože v době jejího vzniku se v židovstvu tato praxe už dávno neprovozovala, a řecké biblické rukopisy po celé první křesťanské tisíciletí jej prostě předávají jen v řecké transkripci nepřeložený. Z Vulgáty ovšem poznáváme, že se v židovstvu časem ujal pro nókéda význam pastýř nebo pěstitel stád, ale ve 3. stol. př. Kr. tento význam ještě nebyl ustálen. Překlad Bible proto předpokládá také velmi dobrou znalost dobového pozadí a dějin starověké kultury. U výrazu nóqéd víme dnes např., že se rozšířil ze sumerštiny přes akkadštinu do okolních oblastí a přes Ugarit až do Kenaanu. A nebyl to jediný terminus technicus, který podobnou pouť podnikl, nežli upadl za změněných poměrů v zapomnění nebo nabyl nový obsah. Každý překladatel musí počítat i s vývojem biblických jazyků.

Nelze ovšem ulpět na slovíčkách. Ze slov se tvoří věty a ty se spojují v prózu nebo poezii. Starý zákon je z velké části kniha poetická. Snažili jsme se půvab jeho původní podoby zachovat aspoň zachováním rytmu u básní. Jako zvlášť zdařilou ukázku upozorňuji na Na 3,1-3. Zprvu jsme přímo zataženi do bitevní vřavy. Slyšíme jen stručné výkřiky "Slyš! Bičů svist, dunění kol..." Není čas v tom ruchu se zdržovat slovesy. Ale pak se rozhostí ticho: "Přemnoho skolených, hromady mrtvých těl..." Je po boji. - Některé texty se ve SZ opakují, např. 2 S 22 a Ž 18. Jde o týž text, ale z různých dob a z různé souvislosti. Přirozeně jsme překládali shodné výrazy shodně, ale rozlišili jsme i nejmenší rozdíly. Vůbec jsme ustavičně srovnávali (často s pomocí hebrejské konkordance), co tradice zachovala doslovně a kde se podání rozcházelo (např. 1,2Kr a 1,2Pa nebo Ezd a Neh). Ba snažili jsme se zachovat i graficky různou výraznou úpravu hebrejského textu (srov. Joz 12 Est 8), abychom podali co nejvěrnější obraz originálu.

Nutné opravy Kralických

Hned v úvodní stati tohoto seriálku jsme upozornili na zásadně nový překlad biblické zprávy o stvoření člověka. Nejde o to, že by Hospodin Bůh učinil nebo vytvořil člověka "z prachu země" (Gn 2,7, Kraličtí), nýbrž (jako) "prach ze země". Dřívější pojetí bylo poplatno staré Vulgátě a s menšími obměnami se traduje už půldruhého tisíciletí, přičemž se většinou teologicky významný pojem "prach" zaměňuje za zemi, jíl, bahno. Luther dokonce po vzoru Vulgáty zemi a prach spojil v "zemskou hroudu" a přispěl tak k přemístění předložky "z" od země k prachu. Kraličtí zachovali aspoň správný překlad "prach" a doslovný překlad "prach ze země" uvedli v poznámkách, když už se neodvážili dát jej přímo do textu. Náš nový překlad "prach ze země" poprvé uveřejněný v komentářovém svazku "Starý zákon, překlad s výkladem" (1968) je proto nutno prohlásit za průkopnický čin. Naštěstí nezůstal dlouho bez ohlasu. Již v roce 1977 se objevuje také latinsky ve svazku Pentateuchus takzvané Neovulgaty čili oficiální revize staré Vulgáty Hieronymovy.

Je pochopitelné, že takový objev zbystřil smysly při dalším srovnávání překladu s jinými překlady. Tak např. jsme opustili v Gn 3,5 Kralické: "budete jako bohové, vědouce dobré i zlé" a přeložili shodně s Lutherem aj.:"budete jako Bůh znát dobré i zlé" . Vždyť bohové nic nejsou a bylo by divné slibovat člověku, že bude jako nic. Kraličtí se patrně zarazili před myšlenkou tak rouhavou, že by člověk mohl chtít být roven Bohu. V tomto případě jsme ovšem neobjevili nic nového, jen jsme opustili vžitou představu své domácí tradice.

Jiný příklad, kdy jsme se cítili nuceni překládat odlišně od Kralických, je požehnání starého Izáka Ezauovi. Podle jejich pojetí vlastně Ezau o nic nepřišel, měl také zaslíbenu polní úrodu a navíc zaslíbení: "v meči svém živ budeš" (Gn 27,39-40), s jediným omezením: "bratru svému sloužiti budeš", ale jen dočasně, bez bližšího zdůvodnění. Ve skutečnosti dopadl mnohem hůře. Záleží na tom, jak přeložíme dvojí předložku min (=z). Kraličtí to pochopili tak, že bude živ "v tučnostech země... a v rose nebeské s hůry", neboli domysleli předložku "z" ve smyslu "v". My jsme naopak vyšli z toho, že nemohl už dostat stejné požehnání jako Jákob. Vždyť slepým Izákem "zalomcovalo zděšení" (v.33), když zjistil, že byl oklamán. Prohlásil: "Požehnal jsem mu! Požehnaný také zůstane" (tamtéž). Z toho je nutno vycházet.

Srovnejme oba překlady:

ČEP: Tvé sídliště bude bez žírnosti pole, bez rosy shůry, rosy nebeské. Bude tě živit meč, avšak svému bratru budeš sloužit. (Jen) když se budeš toulat (bez domova), setřeseš jho ze své šíje.

K: Aj, v tučnostech země bude bydlení tvé a v rose nebeské shůry! A v meči svém živ budeš, a bratru svému sloužiti budeš; ale přijde čas, že budeš panovati a svržeš jho jeho s šíje své. Pro nás předložka "min" znamenala "pryč od", tedy "bez". Také to odpovídá přesně rozdílu mezi zaslíbenou zemí, která oplývala "mlékem a medem" (Ex 3,8), a Edómem, který je poušť a suchopár. Rozumíme pak i stálému nepřátelství mezi oběma pokrevně blízkými pospolitostmi, které se v průběhu dějin navzájem naprosto duchovně odcizily, v neposlední řadě právě v důsledku rozdílných životních podmínek. Nepřátelstvím mezi Jákobem a Ezauem neboli Izraelem a Edómem, jak se nazýval obojí lid, který vzešel z lůna obou bratří, se přímo zabývá nejmenší starozákonní spisek Abdijáš. Na jedné straně připomíná věrnou lásku Hospodinovu, která bude chránit vyvolený lid, na druhé ukazuje, jak lid, který se k Hospodinu nezná, může podlehnout až ďábelské zlobě a sám se vrhá do zkázy. Ještě řecký církevní otec Hésychios neváhal označit zde Edóm přímo výrazem diabolos (= ďábel). Už Karafiát při své pietní revizi Kralických změnil závěr této knížky, protože při své přísně kalvínské teologii nemohl souhlasit s kralickou laskavostí a soucitem. Při důsledném rozboru textu jsme byli nuceni dát mu za pravdu. Srovnejte verše 19-20 v obou překladech.ČEP: Lid Negebu obsadí Ezauovu horu a lid Přímořské nížiny Pelištejce, obsadí též pole Efrajimovo a pole Samařské a Benjamín obsadí Gileád. Přesídlenci, to vojsko synů Izraele, obsadí, co je Kenaanské, až do Sarepty a přesídlenci z Jeruzaléma, kteří jsou v Sefaradu, obsadí negebská města. K: A tak děditi budou v krajině polední s horou Ezau, i v rovině s Filistinskými; vládnouti také budou krajinou Efraimovou i krajinou Samařskou, a Beniaminovou i Galádskou. A zajaté vojsko toto synů Izraelských v tom, což bylo Kananejských až do Sarepty, zajatí pak Jeruzalémští v tom, což jest na konci panství, děditi budou s městy na poledne. Uvedli jsme jen několik ukázek rozdílného pohledu na text a rádi bychom zdůraznili, že jde o rozdíly jen příležitostné a ojedinělé, které nicméně ospravedlňují nezbytnost nového překladu. Revize Karafiátova typu nestačí. Lidské slovo není slovo Boží

Naši kraličtí otcové si byli ještě jasně vědomi toho, že žádný překlad Písem svatých nelze označit za slovo Boží. Nejvýše je rouchem, do něhož je slovo Boží zahaleno. Vždyť každý překlad je vposledu jen dílem lidským a zůstává nedokonalým pokusem vystihnout to věčně platné, neobsažitelné a nezměnitelné slovo věčného a neproměnného Panovníka, který je První i Poslední (Iz 44,6). On je Bůh, který se svým lidem mluví a mluvíval už k otcům "mnohokrát a mnohými způsoby" (Žd 1,1). Někdy je káral jindy potěšoval, někdy se i odmlčel, když "v návalu rozlícení skryl jsem před tebou na okamžik svoji tvář" (Iz 54,8), aby se pak zase nad ním slitoval "ve věčném milosrdenství" a shromáždil jej "v převelikém slitování" (vv. 8.7). I když lid přečasto nebyl ochoten naslouchat hlasu svého Boha a odvracel se od něho, nemohl umlčet jeho slovo. Bez lidských zásluh se jednotlivé Boží výroky zachovaly a narůstaly v celé sbírky. Někdy je mocní tohoto světa dokonce ničili, jako např. judský král Jójakím (Jr 36,1.23) svitek slov Jeremjášových, ale marně. Sám Hospodin o svém slovu praví: "Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, ... nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal" (Iz 55,10n). Slovo Boží vstoupilo ovšem do světa jen lidským prostřednictvím, protože bylo určeno lidem. Už na začátku Bible čteme, že "Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem" (Gn 1,27). Tato výpověď vedla ovšem v dějinách k tomu, že si naopak člověk začal zobrazovat Boha ke svému obrazu a zapomínal na výslovný zákaz Desatera: "Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí" (Dt 5,8). Smí-li být člověk obrazem Božím, neznamená to přece, že se smí Bohu rovnat. Obraz je právě jen obrazem, odleskem originálu. Jinými slovy: je tu naznačeno, že člověk je schopen Boží oslovení vnímat a na ně odpovídat. Připomeňme si i slovo žalmistovo, který vyznává: "Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi" (Ž 121,2), a ví: "Nebesa, ta patří Hospodinu, zemi dal však lidem" (Ž 115,16). Tomu, kdo nevzal Bibli do ruky poprvé, je z této výpovědi jasno, že proto "na počátku stvořil Bůh nebe a zemi" (Gn 1,1), aby tu vytvořil prostor pro vzájemný rozhovor mezi sebou a tím, koho postaví na zemi "jako svůj obraz". Vytvořil tím předpoklady pro stálý vzájemný styk a rozhovor s člověkem. V tom spočívá i nejvlastnější smysl toho, že člověk smí být Božím obrazem. Bude předmětem Božího oslovení. Ale vraťme se ke Kralickým. Správně pochopili, že chce-li Bůh s člověkem hovořit a žádá-li, aby člověk nejen naslouchal, ale i odpovídal, bude k němu hovořit jeho jazykem. Toužili proto, aby měli Boží slovo přístupné ve své mateřštině, a to předané co nejvěrněji a nejdůstojněji. První krok učinil jeden z vůdčích představitelů staré Jednoty bratrské Jan Blahoslav překladem Nového zákona z řečtiny. Už před ním ovšem vyšel Nový zákon i celá Bible v rozmanitých vydáních, ale nebyly to překlady z původních jazyků, nýbrž z latiny. Volání po překladu Písma svatého z hebrejštiny (SZ) a řečtiny (NZ) sílilo tehdy zásluhou reformace i v cizině. Koncil tridentský se snažil postavit tomu hráz koncilním prohlášením o zásadní platnosti a nevyhnutelnosti latinské Vulgáty ve věcech víry a života. Účinek byl v reformačních církvích opačný. Blahoslavův Nový zákon z řečtiny vyšel r. 1564 a znovu 1568 a pak potřetí s menšími úpravami jako šestý díl kralické Šestidílky r. l594. Bratří po mnohém váhání a pečlivých přípravách totiž nemohli jinak, než odhodlat se i k překladu Starého zákona. Vyšel po několikaletém překladatelském úsilí celé pracovní komise ve čtyřech dílech, opatřených bohatými překladatelskými i vykladačskými poznámkami v Kralicích na Moravě pod záštitou Karla staršího ze Žerotína s připojenými Apokryfy jako pátým dílem a Blahoslavovým Novým zákonem jako dílem šestým v letech 1597-1594. /Pozn. Nový zákon byl tehdy vydán v omezeném nákladu a proto byl r. 1601 vytištěn znovu./ Odtud název Šestidílka. Ve snaze zpřístupnit toto veledílo i širším vrstvám vydali je bratří jako Jednodílku s menšími úpravami a bez poznámek r. 1596 a pak ještě 1613, naposledy ve vlasti. Došlo k bitvě na Bílé hoře a třicetileté válce (1618-l648), ke ztrátě samostatnosti, k protireformaci, nejkrutější z evropských, ke germanizaci, k třistaleté porobě, kdy byla českým evangelíkům vzata jakákoli možnost vydat vlastními silami znovu Bibli. Jen zásluhou exulantů vyšla r. 1722 v cizině První Bible hallská, později i další vydání v Halle nad Saalou, v Berlíně a po vydání tolerančního patentu r. 1781 i v Prešpurku (Bratislavě) podle starých vydání kralických, bez oprav a úprav. Bible zůstala národu zachována.

Nelze všem vyhovět

Od prvního vydání Českého ekumenického překladu (ČEP) r. 1979 uplynula už plná dvě desítiletí, doba dosti dlouhá, aby prověřila jeho upotřebitelnost. Po prvním stotisícovém nákladu následovalo druhé stejně obsáhlé vydání ve fotomechanicky zmenšené úpravě a brzy nato vydání "katolické" rozšířené o knihy deuterokanonické. Po pádu komunistické nadvlády se už ČEP mohl tisknout volně a k dnešnímu dni se celkový počet vytištěných Biblí (v tomto překladu) přiblížil miliónu. To svědčí o tom, že je vděčně přijímán příslušníky všech církví. R. 1995 dala Česká biblická společnost podnět k průzkumu veřejného mínění. Podobný průzkum provedli překladatelé sami už v průběhu své práce. Znamenitě jim v jejich práci posloužila ochota mnohých sborů Českobratrské církve evangelické, které daly v letních prázdninách k dispozici volné třídy bývalých církevních škol. Postarali se jim i o celé zaopatření, aby mohli ve své práci nerušeně pokračovat (Bulletin 1996 č. 2). Při společných biblických hodinách bylo možno veřejně promýšlet různé problémy, na které při práci naráželi, a hledat společná řešení. Navíc se čas od času podařilo pracovní výsledky předkládat veřejnosti v tisku, takže nový překlad nevznikal v utajení a opravdoví zájemci měli možnost podílet se na něm svými podněty a připomínkami. Stačí porovnat "pracovní" překlad komentářové řady (od r. 1968) s textem celé Bible (od r. 1979; revidovaný r. 1985). Na výzvu ČBS se sešlo proto jen několik desítek připomínek, což je na pohled málo, myslíme-li na to, že se výzva obracela ke všem církvím. Na druhé straně to je přirozené, protože jde o kritické připomínky. O to právě šlo, dát příležitost i lidem, kteří k ČEPu měli výhrady vyjádřit se otevřeně. Žel, není možno odpovědět každému pisateli osobním dopisem, protože přístup některých k Bibli svědčí o naprosto různých předpokladech, ba někdy o úplné neinformovanosti, byť i šlo o duchovní některé církve. Pokusím se zde rozdělit připomínky do několika skupin a laskavý autor si odpověď pro sebe vybere sám.

1. Několik pisatelů odmítá ČEP pro vžité tradice své církve, ačkoli jde o dílo kolektivní, kdy na překladu pracovali zástupci šesti církví, a nikdy většina nepřehlasovala menšinu (Bulletin 1996, č. 1) a vztahy mezi příslušníky různých církví byly vskutku bratrské. Uvažovat ekumenicky přece neznamená zrazovat vlastní zásady. Jde o to, dát přednost tomu, co nás pojí, před tím, co nás dělí. Dělit nás mohou nálezky lidské, nikoli slovo Boží, protože to je určené všem lidem bez rozdílu. Svědčí proto o nedostatku dobré vůle, ne-li vůbec o nedostatečném teologickém vzdělání, když v jednom dopise najdeme výtku, že v Gn 3,15 jsme (podle hebrejského originálu) přeložili "ono" a ne "ona", jak stojí ve Vulgátě, s připomínkou, že "není na místě pohrdat Vulgátou". Co na to říci? Ani na jediném místě překladu nebo komentářů by pisatel nenašel "pohrdání Vulgátou", ale našel by naopak v poznámce pod čarou v ČEPu k udanému verši, že i oficiální Neovulgáta opustila nesprávný překlad "ona" a čte "ono".

2. Někteří pisatelé jsou zřejmě alergičtí na některé výrazy. Ve více případech se výtky týkaly "pronárodů" a "svévolníků". Jazykový jemnocit nemůžeme stavět nad drsné biblické hodnocení. Hebrejské gój prostě není národ jako společnost slušných lidí, nýbrž prostě neužitečná sebranka. To myslí Bible naprosto vážně, když neváhá onačit i Izraele jako gój byť mu vzápětí přiznává i přívlastek "svatý" (Ex 19,6). Jen protože jsou lid svatého Boha (19,1), mohou být nazváni svatým lidem, přestože se v ničem neliší od ostatních "pronárodů". A k výrazu "svévolník": proč podezírat překladatele, že se báli užít starého označení "bezbožník", protože se snad báli "bezbožného režimu", za jehož vlády překlad připravovali? Důvod byl zcela jiný a prostý. Hebrejské rášá prostě znamená "svévolník". Nejde o člověka, který jsoucnost Boží popírá, nýbrž který Bohu provádí své schválnosti, protože pochybuje o jeho moci (srov. Ž 14 a 53). Někdo namítne: "To je přece jedno", ale není to jedno, jde-li nám o přesný překlad. Starověk neznal praktický ateismus.

3. Nejvíce připomínek se týká volby vhodnějšího výrazu. Mnohé jsou dobré a budeme se jimi při revizi textu vážně zabývat. Je to však otázka jazykového citu. Pracovali s námi i čtyři češtináři jako jazykoví poradci, někteří jen dočasně, jiní déle. A radili jsme se s prostými členy církví při různých přednáškách a pod. Přesto jsme za zaslané připomínky vděčni. Škoda jen, že se zpravidla týkají jen ojedinělého místa v Bibli a nám šlo o to, aspoň u závažnějších pojmů postupovat konkordantně a ne překládat totéž hebrejské slovo pokaždé jinak. Proto jsme si museli připravit i vlastní hebrejský slovník, protože přes německé nebo anglické slovníky, jichž jsme byli nuceni zprvu užívat, nebylo možno dosáhnout konkordantnosti.

4. Různé připomínky se týkaly vnější úpravy, typu písma, značení veršů atd. Objevily se i výtky, proč píšeme jednou Elijáš a jindy Elíša! Tady se těžko odpovídá. Což pisateli ušlo, že jde o dvě postavy? K pravopisu Elijáš místo staršího Eliáš odkazujeme na vysvětlivky v každé Bibli, a Elíša je náhradou za starší zlatinizovaný tvar Elizeus, pro jehož podržení jsme neviděli žádný důvod. K "pohebrejštění" vlastních jmen osobních i místních nebo k ponechání vžitých počeštělých tvarů viz Vysvětlivky na začátku každé Bible.

Hospodin je Bůh, který mluví

Biblická zvěst začíná nečekaným a překvapivým sdělením: "Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi" (Gn 1,1). Bez nejmenších rozpaků začíná hovořit o Bohu. Nezná pochybnosti a otázky moderního člověka. Bůh tu prostě je a on dává počátek všem. Co bylo před tímto počátkem? To nevíme. Nějaký velký třesk? Ale co třesklo? Kde se to vzalo? Odpoví člověk někdy na tyto otázky? Bible je nezná. Mluví prostě o počátku a "na počátku" stál Bůh se svým stvořitelským dílem. A to první, co se o Bohu dozvídáme, je, že "řekl": I řekl Bůh: Buď světlo" (Gn 1,3). Do předvěkého chaosu a temna proniklo světlo, předpoklad života. Není to sluneční světlo. Slunce jako nebeské těleso vzniklo až čtvrtý den (v. 16). Kdyby tu chtěl někdo klást všetečné otázky, můžeme mu doporučit odpověď samotného Boha Jobovi: "Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, víš-li něco rozumného o tom" (Jb 38,4). Rádi užíváme slov jako "nekonečný" o vesmíru nebo "věčný" o Bohu, ale sami jsme omezeni prostorem i časem a svou konečnost sotva překonáme. Nedostaneme se proto dál, než jak naznačuje Bible svými prvními slovy: "Na počátku".

Bůh však do naší časnosti zasahuje svými průlomy z věčnosti. Děje se tak v konkrétních situacích našeho života, v určitém čase a na určitém místě, tedy způsobem, který je člověku postižitelný. Jsou to nepředvídatelné okamžiky, současnými okolnostmi nezdůvodněné, prostě průlomy z jiného světa. Představme si to názorně: náš život probíhá na této zemi od daného začátku k danému konci, často velmi křivolace, vzestupně i sestupně, ale vždy v mezích daných narozením a smrtí. Je to ovšem jen nepatrný úsek časový, který na pozemské rovině můžeme rozšířit o poznání lidských dějin i geologických a astronomických průzkumů a objevů. Pohybujeme se tu stále na linii začínající oním biblickým: "Na počátku". Do ní však nečekaně zasahují průlomy z věčnosti, kde neplatí žádný začátek ani konec, kde se všechno prostě slučuje v jediný, daný okamžik. Mluvíme tu o Božím zjevení. Bůh vstupuje nečekaně do lidského života a dává mu novou náplň. Tak oslovil např. Abrama-Abrahama a vyzval ho, aby opustil zemi svých otců a šel do neznáma (Gn 12,1), tak oslovil Mojžíše a pověřil jej vyvedením Izraele z egyptské poroby (Ex 3,10), tak se sklonil k celému lidstvu v Ježíši Kristu (Mk 1,10n). A mezitím i potom nepřestával mluvit ke svému lidu (Žd 1,1). Z některých egyptských otroků, všelijak pokřivených a nespolehlivých, si udělal "královské kněžstvo" (Ex 19,6), které mělo svým příkladem, svědectvím svého života, přivádět k němu všechny "pronárody světa, ačkoli samo bylo také jen "pronárodem", byť i smělo vědět, že z milosti svého Boha "pronárodem svatým" (tamtéž).

Tento úkol převzal i Izrael nové smlouvy, církev Kristova (1Pt 2,9). Bůh nečekal na žádné zásluhy, jimiž by si jeho lid teprve jeho důvěru získal, ale z pouhé lásky si z "ne-lidu" udělá svůj lid (Oz 2,1; srov. Ř 9,25). A učinil tak právě svým slovem. Písmo svaté, Bible, je svědectvím o tom, jak Bůh ke svému lidu za všech okolností a ve všech životních situacích stále mluvil, napomínal jej i utěšoval. Starý zákon se např. ustaloval po celé poslední předkřesťanské tisíciletí, kdy lid staré smlouvy prošel všemi myslitelnými formami společenského života, od stupně kočovníků bez stálého bydliště po život bezdomovců rozptýlených po celém světě, od otrockého ponížení v Egyptě po národ ovládající mocensky okolní kmeny a národy, od dob, kdy se jednotlivé kmeny sbližovaly a vytvořily společenství dvanácti kmenů po společnost spojenou vírou v jediného Boha (Dt 6,4), která přežila ztrátu své země i chrámu a společného jazyka, ale zůstala, ač rozptýlena po celém světě "zvláštním vlastnictvím" svého Boha (Ex 19,5) či jeho "lidem zvláštním" (v kralickém překladu). O tom všem vypovídá Starý zákon a zůstává pro všechny věky studnicí moudrosti, kde každá doba může najít odpovědi na své otázky. Zůstane svědectvím o Bohu jediném a jedinečném, jehož vládu neohrozí žádná lidská zpupnost, byť si i postavila sebehonosnější "babylónské věže" (Gn 11).

Kšaftu umírající matky, Jednoty bratrské, když svému národu odkazoval za dědictví právě tuto knihu, "že málo ještě jest národů, kteříž by tak pravdivě, vlastně i jasně svaté proroky i apoštoly ve svém jazyku mluvící slyšeli ..." Ovšem od jejího prvního vydání uplynulo už čtyři sta let a dnešní mladé generaci (ale i starším) je její čeština zčásti už těžko srozumitelná. Nebyli bychom hodnými dědici svých otců, kdybychom nechtěli v jejich díle pokračovat a nedovedli se stejnou láskou jako oni přiodít věčné slovo Boží vhodným rouchem přiměřeným dnešní době. Už jsme dříve zmínili, že jsme nechtěli nezbytnými zásahy do jejich díla vzít zděděné Bibli kralické její hodnotu a půvab. Upozornili jsme na to hned v první kapitole a zkušenost nám mezitím dala za pravdu, že to znamená zisk mít po ruce dvě Bible pro srovnání a hlubší porozumění její zvěsti. Člověk je nedokonalý

Nesrovnatelná hodnota Kralické se dnes už uznává všeobecně. Nejvýmluvnějším svědectvím toho je okolnost, že se o ni dalekosáhle opírali i vydavatelé katolických Biblí doby protireformační. Citujeme z díla francouzského historika Arnošta Denise: „Jezuité Constantius, Šteyer a Barner, vydávajíce překlad Bible pro lid katolický, čerpali často z díla bratří, a když jejich žák, kněz řádu pavlánského Fr. F. Procházka, chtěl opravit tuto bibli svatováclavskou, dosti prostřední, přiblížil se ještě více k bibli Kralické a veřejně uznal služby prokázané Jednotou literatuře české ...“ (Denis, Konec samostatnosti české, přel. J. Vančura, Praha 1932, str. 226n). Ve skutečnosti tito překladatelé lidu podávali jen převod z latinské Vulgáty, nikoli přímý překlad z původních textů. Žádné z těchto vydání ovšem nedoznalo takového rozšíření v národě jako Kralická, která bez vážnějších zásahů sloužila a slouží početným generacím po plná čtyři staletí a nemalou měrou posloužila obroditelům ke vzkříšení českého jazyka, téměř ubitého zničením českého školství a českého písemnictví v době pobělohorské.

Mluvený jazyk je živý organizmus a vyvíjí se, byť byly vnější okolnosti sebetíživější (Bulletin ČBS 1995 č. 2). Těžko se milovníci Kralické vyrovnávali s myšlenkou, že by si měli zvyknout na jinou Bibli. Vzpomínám si, jak při jedné návštěvě na Slovensku v r. 1946 mne vzal s sebou můj přítel A. V. Ladislav Lehotský v Dačov Lonu na pastorační návštěvu a jeden starý chalupník vzal do ruky Kralickou Bibli tištěnou ještě švabachem a prohlásil: „Toto je naša Biblia a nie ta nová,“ ačkoli ta nová byla slovenská a on tu starou, českou prostě četl slovensky. Ani u nás to nebylo jiné. Tam, kde se Kralická denně četla při rodinných pobožnostech, nebyli lidé ochotni nahradit ji jiným překladem. Uplynula však sotva dvě desítiletí od prvního vydání ČEPu a mnozí pochopili, že nový překlad jim mnohdy velmi dobře poslouží k lepšímu porozumění některého nejasného místa v Bibli.

A tady bychom rádi poukázali na to, že není žádného vydání Písma ani rukopisného, ani tištěného, v němž by do biblického textu nepronikly nějaké, byť i jen velmi ojedinělé, omyly a chyby. Není snad důslednějších předpisů pro opisovače než v židovské praxi. A přece už v původní hebrejské podobě textu najdeme několik desítek míst, kde se zjištěné závady podnes pečlivě tradují dál, protože platí zásada, že se ani písmenko nesmí vypustit nebo přidat (srov. Mt 5,18n).

Souhláskový text SZ (samohlásky se původně nepsaly) se ustaloval po celé první předkřesťanské tisíciletí. Setřely se mezitím nářečové rozdíly, vyvíjel se jazyk, různé odborné výrazy změnily smysl, zvláště v oblasti kultu, různé skupiny souhlásek se spojovaly různým způsobem apod. Např. prchající Jonáš odpovídá lodníkům, kteří se ptali po jeho původu: „Jsem Hebrej“ (Jon 1,9), ale Septuaginta tu předpokládala jiný hebrejský podklad a četla: „Jsem služebník Hospodinův.“ Stačilo zaměnit jediné písmenko „d“ za „r“ a koncové „j“ pochopit jako zkratku jména Hospodinova (Jahve) místo koncovky „í“, tedy místo `ibrí číst `ebed jahve (tehdy se psaly jen souhlásky).

Od začátku křesťanského letopočtu, když po zničení chrámu židé přistoupili ke kanonizaci svých svatých Písem, začali písmaři jejich text zkoumat a kontrolovat tak pečlivě, že spočítali všechna písmena (=souhlásky), určili střed Tóry (=Zákona, Knih Mojžíšových) nebo žaltáře, obodovali sporné výrazy nebo je jinak graficky označili např. tím, že v Sd 18,30 povysazených písmenem -n- naznačili, že pokládali za správné číst Mojžíš a ne Manases (v ČEPu [vyd. 1985] poznámka k místu pod čarou). Vyznačili také místa, kde se něco nemělo číst, ač to bylo psáno, anebo naopak mělo číst, ač to psáno nebylo. Počet souhlásek se nesměl měnit, ale samohlásky, jimiž se souhlásky „bodovaly“, se mohly volně přidávat nebo vynechávat. Podrobněji o tom pojednávám ve svém fakultním skriptu „Radostná zvěst Starého zákona“ (1. vyd 1980, 2. vyd. 1983/4 I.2a).

Díky neúnavnému úsilí písmařů máme hebrejský originál starozákonních knih ještě dnes po tisíciletém vývoji zachován ve velmi spolehlivé podobě, což nám potvrzují i kumránské nálezy biblických písemností, nalezené v jeskyních při Mrtvém moři před několika desítiletími. Ačkoli pocházejí ze „sektářského“ prostředí vykazují ty nejlepší rukopisy, až na bezvýznamné pravopisné odchylky, text shodný s dnešním oficiálním zněním užívaným v synagogální bohoslužbě. Zachovaly se však i tzv. vulgární texty, jaké kolovaly mezi věřícími v době před kanonizací Tenaku (= Starého zákona, tj. Tóra, Nebiim, Ketubím) a tvořily podklad pro různé překlady.

Nejstarším známým překladem Starého zákona je řecká Septuaginta vzniklá v Egyptě od 3. stol. po Kr. Je to svod různých dílčích překladů tamní diaspory, ještě v předkřesťanské době sebraný a různě upravený a navíc i doplněný o některé další knihy, které palestinští židé odmítli jako nekanonické. Církev je však přijala jako deuterokanonické. Přes latinskou Vetus latinu (Italu) se dostaly i do Vulgáty, kterou kolem r. 400 po Kr. z pověření papeže Damasa pořídil sv. Hieronymus (Jeroným) a která od tridentského koncilu v 16. stol. byla základním textem římskokatolické církve. Zůstala jím do sedmdesátých let našeho století, kdy se i ona dočkala pronikavé revize; srov. poznámky pod čarou v ČEPu ke Gn 2,7 a 3,15. Není už biblického textu, který by nebyl prošel revizí.

Pod ochranou Nejvyššího

Svůj seriál vzpomínek nemůžeme zakončit jinak, než vděčným a pokorným vyznáním, že po celou dobu (od r. 1961) nad námi držel svou ochrannou ruku ten, k jehož cti a chvále jsme na překladu Písma pracovali. Šlo nám o to zachovat tento vzácný poklad, který jsme zdědili po otcích, svým dětem, které vyrůstaly v těžkých dobách ateistických útoků na víru a zpochybňování všeho, co přesahovalo materialistický okruh zájmů tehdejších držitelů státní moci. Začali jsme svou práci, aniž jsme věděli, zda ji budeme moci dokončit a zda někdy vyjde tiskem, ale pracovali jsme s vědomím, že jde o dílo nanejvýš důležité a naléhavé. Zatímco i prosté články náboženského obsahu podléhaly cenzuře a narážely na nepochopitelné překážky a zákazy, naše práce probíhala v tichu a bez nežádoucí pozornosti úřadů. Naše různé biblické výklady po sborech byly "církevními tajemníky", dosazovanými vládou do okresů a krajů, mlčky trpěny jako součást povolené sborové práce, a protože nebylo žalobce, nebylo ani soudce. Damoklův meč se ovšem nad našimi hlavami vznášel stále.

Pak nastalo "pražské jaro". V komunistické straně zavládl nový duch a za éry Dubčekovy po pádu prezidenta Novotného se stále hlasitěji ozývalo volání po "komunismu s lidskou tváří". Uvolnily se cenzurní tlaky, úřady se stavěly vstřícněji k práci církví a my jsme se r. 1966 odvážili zažádat o povolení k tisku pro svůj komentář ke Genesi (První kniha Mojžíšova). Pracovali jsme na této první biblické knize plných pět let. Byla to záuční doba, kdy se náš původně osmičlenný kroužek českobratrských kazatelů rozrostl na ekumenické společenství zástupců šesti církví. Byl to nemalý a proto tím potěšitelnější úspěch. Nebylo možno nové spolupracovníky získávat nějakou agitací. Státní správa spolupráci církví nepřála. Tím pozoruhodnější je, že zprávy o překladu Písma sv. pronikly do veřejnosti. K prvním nadšencům, kteří naše řady rozmnožili, patřili bratří z Církve bratrské, Evangelické církve metodistické, Československé církve husitské a okruh uzavřeli bratří z Římskokatolické církve a Církve pravoslavné. Naplnila se tu prosba velekněžské modlitby Ježíšovy: "aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli (jedno) v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal" (J 17,21). Vskutku jsme po celou dobu spolupracovali v tomto duchu jednoty.

Povolení k tisku jsme dostali až po dvouletém čekání (1966-68), když se vrchním cenzorem stal bývalý sklářský dělník Ladislav Prokůpek. Podařil se průlom do dosavadní praxe. Prokůpek se rád účastnil rozhovorů mezi křesťany a komunisty a na zahraničních cestách se sblížil s farářem M. Heryánem . Oba, ač náleželi do různých táborů, měli společný rys: poctivou bezelstnou povahu. To je přivedlo ke vzájemné důvěře a odvržení úředních zábran. Na dotaz, kdy povolí tisk komentáře ke Genesi, odpověděl Prokůpek poctivě, že věci nerozumí a že se bojí porušit směrnice, které mu dala strana. Dal se však přesvědčit, že nám vůbec nejde o politickou propagaci, ale o poctivý výklad biblického textu starého až tři tisíce let. Souhlasil, aby ho bratr Heryán případně upozornil na formulace, proti kterým by někdo mohl vznést námitku - a povolení k tisku podepsal. Byl to pro nás nesmírný úspěch. Kniha vyšla r. 1968 a vzápětí téhož roku i Malí proroci a brána zůstala otevřená také při následující "normalizaci" poměrů po nočním přepadu naší země sovětskou armádou za pomoci pěti "bratrských" armád socialistických států.

Lidé "pražského jara" byli v krátké době rychle nahraženi spolehlivějšími straníky a nezřídka za svůj vlídný postup vůči církvím i všelijak existenčně postiženi. Své místo v Ústředním církevním nakladatelství musel opustit i referent Prokůpek a naše cesty se s jeho už nezkřížily. Na jeho místo přišel jako pověřenec ministerstva kultury bývalý četník a nyní vrchní cenzor Karel Knobloch. Byl to člověk, který své poslání bral velmi odpovědně a církvím jejich publikační příležitosti nejednou zkomplikoval, ale divné jsou cesty Boží. Rozepsal jsem se o našich zkušenostech s ním už v Bulletinu 1996 č. 2 (kapitola 3. Nečekaná podpora). Zde jen několik doplňků. V letech 1970-74 jsme marně usilovali vydat nějaký svazek naší komentářové řady. Nebyl papír. Zásoby, které měl a úzkostlivě střežil Dr. Frant. Leichter, ředitel Kalicha, došly. Byl to papír z daru skotské presbyterní církve, který jsme se souhlasem vlády směli od Skotů přijmout darem na tisk velké Biblické konkordance ke Kralické bibli, s ekvivalenty hebrejskými a řeckými. (M. Bič, J. B. Souček, 1954-67). Zásoby nyní došly a vláda nedovolila v rámci svého ostřejšího postupu proti církvím přijmout darem z ciziny ani papír ani peníze na jeho zakoupení.

Marně jsme usilovali o to pohnout církve, aby se každá ujala vydání aspoň jednoho svazku komentářů (menší církve společně). Nemohu jim to mít za zlé. Církev českobratrská evangelická měla např. nárok na čtyři tituly ročně. Kalendář a Písmákův deník (Na každý den) se nedaly oželet. Zůstaly dva tituly. Nebyl-li dodán rukopis včas státnímu dohledu (= cenzuře), papír propadl a nedal se převést na další rok. A jeden svazek komentářů čítal zhruba 400 stran a vycházel v pětitisícovém nákladu. Jaký div, že církve nepomohly. Ale stal se zázrak, a myslím to doslovně. Pomohl sám pan vrchní cenzor a každý rok nám opatřil papír na jeden svazek. Odkud jej měl, na to jsme se ho neptali. A nezasahoval cenzurně do textu, ani jednou! Umožnil nám také vydat celou Bibli r. 1979 v Českém Těšíně a dovézt druhé vydání ve fotomechanicky zmenšené podobě z ciziny (srov. Bulletin 1996 č. 2). Stáli jsme věru "pod ochranou Nejvyššího". Jemu budiž čest a chvála, že nepřestával chránit naše ekumenické společenství a žehnal mu. Bez jeho ochrany a požehnání bychom své dílo nebyli zdárně dokončili.

Miloš Bič



design & vývoj: Daniel Kvasnička jr.